|
Fejetony
Lyžování o život
Největší spektákl sjezdového lyžování v Kitzbühelu, dnešní mužský sjezd Hahnenkamm, předvedl tradičně neúprosný boj o každou setinu vteřiny. Přinesl i neobvyklé napětí, obrovský strach o sjezdaře.
Největší hvězdy katapultovala pista překvapivě ve stejném místě tratě do záchranné sítě a pak šupem do žlutého vrtulníku záchranky. Ve velké rychlosti nezvládli těžkou kompresi po strmé zatáčce. To mě přivedlo ke vzpomínkám na můj sjezdařský masakr ve Schladmingu.
Lyžuji nesmírně ráda, i když to vůbec neumím. Můj styl připomíná jízdu ratraku - stroje, který upravuje tratě. Pomalu, jistě, bezpečně. Jak on, tak i já. Dokonce mám ještě horší schopnost zatáčet na lyžích než tato mohutná mašina! K zatočení lyží potřebuji minimálně 10 metrů. Můj styl nazývám odvážně. Vrstevnicový. Od okraje po okraj především na cvičných loukách pro děti, výjimečně na širokých modrých tratích. I tak představuji velké a nepředvídatelné nebezpečí. Všichni to zběsile hrnou dolů, já pomalu v linii vrstevnice do stran. Nejvíce ohrožuji malé děti, protože nečekaně přetínám jejich jízdu a způsobuji časté, bolestné srážky. Bezohledně je skolím do sněhu a ještě u toho nevybíravě řvu Achtung! (Pozor!) nebo predátorsky Ich fahre! (Já jedu!). Můžu suverénně zkonstatovat, že jsem zimní královna dětských tahacích lan, skoro rovných cvičných kopečků. Jenom do těch jejích malých branek se šmouly, Sněhurkou to nedám. Občas, když mám pocit, že mi to jde, odvážně ploužím široké, bezpečné modré sjezdovky. A jedna taková se mnou neskutečně vybabrala. Natolik, že jsem se v duchu loučila se životem.
Byla to závodní sjezdovka Franze Klammere ve Schladmingu s krkolomným černým úsekem na konci (Planai – Zielhang). Představuje obrovské divadlo. Mezinárodní směs lyžařů i neumělů. Skoro po každých 800 m svítí velká zelená tabule s textem, u které jsem brzdila a zastavovala pouze já. A to z důvodu neschopnosti číst cokoliv během jízdy. Tak soustředěně hledím před sebe ve snaze nikoho neohrozit! Místo předpokládaných výstražných, nebo varovných sdělení, text tabulí pro mne představoval neuvěřitelný soubor matoucích hovadin. Ve smyslu např. tady je místo startu, které sem bylo přesunuto na podnět F.K.; tady je místo, kde světové špičky dokáží udělat až sekundový náskok (já se plížila uvedeným úsekem půl dne); tady je místo, kde tep F.K. dosahoval neuvěřitelných 170 úderů za minutu (můj asi 200 a to jsem nejela svěťák a za prachy). Kraviny, které úplně rozcupovali moje křížení modré se závodní tratí. Rozhodili mě natolik, že omylem jsem v pluhu ryla neprobádanou modrou, která jediná končí u černé, odkud není úniku. Snad jenom záchranným vrtulníkem.
A já zastavím před něčím - Zielhang, co bych nazvala propast, údolí smrti. Pro ostatní je to jen nejvíc adrenalinový úsek sjezdovky. Stojím nad totálně ledovým korytem, bez sněhového poprašku, po obou stranách lemovaným svítivě oranžovými sítěmi. Led od sítě k síti, po celé šířce i délce. Dokonce i nesoudní maďaři na lyžích točí s respektem, pomalu a opatrně. To živá nedám. Zkoumám les kolem a možnost jak slézt po svých. Nemožné. Doba ještě bez mobilů a tak posílám několik vzkazů po češích, maďarech, němcích do hospody v cíli, že to nesjedu, že nutně potřebuji transport dolů, nejlépe vrtulník. Neúspěšně. Nechají mě tady umrznout a zemřít! Asi po dvou hodinách stání na kraji Planai, již značně zmrzlá, totálně vynervovaná ze strachu, opuštěná, hledám řešení, které mě nepohřbí za živa. To už lanovky dávno nejezdí, stmívá se. Dole vidím gestikulující tři postavy. Mé dvě děti s manželem. Jediné co můžu, je řvát na ně. Opakovaně se dožaduji helikoptéry. Zdola se mi vrací pokyny a rady jak se mám spustit a hlavně rychle, abychom stihli večeři. Až představa dobrého jídla rozhýbala můj mozek ke konstruktivnímu řešení. Obětuji vše, jenom ne sebe. Ignoruji rady a jdu na to.
Zkřehlá, v očekávání brzké smrti, v představách kam mě to ledové koryto vymrští, dostanu geniální nápad. Dám to bez lyži. Budu válet sudy. Odepnu své špičkové rossignoly, nehodné amatéra mého kalibru. Pustím je dolů, kde je odchytává rodina. V tom tichu slyším jejich obavy, porce škaredých slov a pitvání mé neschopnosti na svahu. To netuší, co jsem vymyslela, jak se dostat dolů. Pak zpustím hůlky. Rychle dokloužou do bezpečí. Nejenom rodina zdola užasle na mne kouká, co provedu. Oblečena v lyžařské kombinéze a v lyžařských rukavicích z imitaci kůže si lehnu na kraj zledovatělé pisty. Jsem natolik chytrá, že ne hubou napřed, ale do polohy vrstevnice – hlava a nohy směrem k síti. Začínám provádět odvážný organizovaný sešup celým tělem, s roztaženýma nohama a rukama po černé sjezdovce Franze Klammere až do cílové roviny. V té chvíli mě vůbec nenapadají zákony fyziky a důsledky klouzajícího, točícího se zdatného těla velké ženy. Již po 5 metrech se mé tělo i mozek stávají neovladatelnými. Pouze pociťuji enormní nárůst rychlosti, děsivou akceleraci sešupu, skluzu, otoček. K tomu tření celého těla o drsný led. Roztaženými prsty na rukách se snažím dobrzdit tu hrozivou jízdu. Už ani nevnímám jekot zdola - to nedá, to je konec, umře nám. Proberu se až v nějakém závěji skoro v hospodě. Z tratě jsem nevybočila. Rodina si mě nešetrně otáčí na záda. Trpím bolestí, oni se smějí. Kombinéza sedřena i s teplým oblečením až po termo prádlo. Rukavice nadranc, dlaně zakrvavené, skoro bez kůže. Tvář jak po projetí smirkovým papírem. Dobitou do modra, sedřenou skoro až na kůži mě odvádějí do auta. Jeden pán dokonce nabízí videozáznam.
Drsný způsob, jak získat nové značkové oblečení ze Schladmingu. S podmínkou, že zůstanu na tratích vyhrazených pouze dětem.
/fejeton/ 23.1.2016
Sean Connery a já /fejeton/
Atentát n/
|
Copyright © Alžbeta Vlčková